úterý 9. února 2016

Jak jsme hledali potopený džíp

My kluci, co spolu kamarádíme, zažíváme různá dobrodružství. Na začátku bývá vždycky dobrý nápad a na konci obvykle průšvih, ve kterém jsme ale většinou úplně nevinně, jenom nám často prostě nepřejí okolnosti. S tím džípem to bylo taky tak: Seděli jsme na Krokodýláku a čekali, až pojede parní lokomotiva, co ji občas vypravují nějací nadšenci z Plzně. Štamby nám řekl, že slyšel od svojí babičky zprávu tak tajnou, že se nám ji skoro zdráhá říct. Felix Štambymu řekl, že je blbeček, protože Felix už je takový, a začali se spolu rvát. Blbeček je totiž ta nejhorší urážka, kterou můžete člověku říct. Jsou samozřejmě i mnohem horší slova, ale blbeček je tak dětsky primitivní, že to žádá okamžitou odplatu. S Lišákem jsme jen pokrčili rameny a čekali, až se Felix vzdá, protože Štamby je neobyčejně silný a umí nás přeprat dokonce i všechny tři dohromady. Trvalo to jen pár minut, než Štamby Felixe nakonec pustil.

"Roztrhnul jsi mně košili, vole!", postěžoval si Štamby.

"No a co? Ty jsi mně zase udělal monokl," nedal se Felix.

Což byla pravda, Felix měl kolem oka velký modrý flek. Protože však nejsme malicherní a všichni víme, že mužná výměna názorů prostě k životu patří, byla tím celá věc vyřízená a Štamby nám mohl říct tu úžasně tajnou zprávu, kterou zjistil od své babičky.

"Tak poslouchejte," ztišil hlas Štamby, takže to znělo fakt tajemně, "za války, když tudy prchali Němci, který honila americká armáda, proběhla ve Francáku drsná přestřelka. Výsledek byl ten, že Němci byly postřílený, pár Američanů taky a na dně Francáku skončil možná německej tank, ale určitě americkej džíp."

Štamby nekecal, protože všichni jsme samozřejmě dobře věděli, že na rozdíl od zbytku země, kde osvobozovali hlavně rusáci, nás osvobodil generál Patton, jenom se to nesmělo říkat, protože naše soudružka učitelka Bittenglová to neměla ráda. Naopak měla ráda, když se dospělí oslovovali soudruhu a soudružko a když se dělalo, jakože o těch Američanech nikdo neví.

"Ty jo!", vyjádřil to za nás všechny Lišák, "to je drsný!"

A měl pravdu, bylo to drsný. V hlavách se nám všem najednou objevila zásadní myšlenka, která obsahovala nalezení utopeného džípu, v lepším případě tanku, následně jeho rekonstrukci, v horším případě odevzdání do sběru, každopádně ale slávu nehynoucí, se kterou se ponese zvýšený zájem našich myších spolužaček.

Na vysvětlenou, Francák je lom - kdysi, hodně dávno, že už si to nepamatuje ani moje babička, se tam těžil písek, ale dneska už je lom dávno zatopený, zarostlý rákosem a báječně se tam koupe. Což se tedy trochu ukázalo jako překážka, protože o báječném koupání ve Francáku vždycky věděla celá vesnice, takže tam bylo celý den dost narváno.

"Musíme tam v noci," řekl Lišák a měl pravdu.

Když jsme se večer přiblížili k Francáku, byla už tma, bylo slyšet jen kuňkání žab, měsíc svítil jako o život a nad lomem se vznášela pravá vůně dobrodružství. Došli jsme až k místu, odkud se obvykle skákala do vody salta a Lišák si natáhnul ploutve a nasadil šnorchl.

Zkusím se potopit, jestli něco najdu," řekl a sklouzl do vody. Pak se zase vynořil a řekl:

"Je tam strašná tma!"

Zacpal jsem Felixovi pusu, aby zase neřekl nějakou vtipnou poznámku blbečkoidního charakteru a strčil jsem do Štambyho, aby dal Lišákovi baterku. Štamby nechtěl a naznačoval pantomimicky, že baterku prostě nedá, ale já mu zase pantomimicky naznačil, že je debil, protože jsme v patové situaci a všichni chceme přeci najít ten džíp.

Štamby to nakonec uznal, a s velkou nevolí podal Lišákovi svítilnu. Ten se znovu ponořil a pak už bylo pod hladinou vidět jen stále slabší světlo.

"Nic, byl jsem až u dna, a nic, zkusim to ještě na druhý straně," deklamoval Lišák, když se zase vynořil, "obejděte to po břehu," a zmizel směrem k rákosí.

No, a to byla přesně ta chvíle, kdy se to všechno zvrtlo. Na druhém břehu, v rákosí, totiž tou dobou byl místní výrostek Jandík a jedna ze zaměnitelných šťabajzen, na kterou se tam právě dost neohrabaně sápal. Šťabajzna se v jednu chvíli podívala na hladinu Francáku, uviděla, jak z hlubin vystupuje světlo, pak jak z vody vystupuje temná silueta Lišáka a pak uslyšela: "Samý bahno ty vole...". Je docela možné, že v tom rozrušení si to přeložila jako "Pozemšťané, budete vyhlazeni!!

Začala strašlivě vřískat, podrápala Jandíka a dala se na útěk. Že je skoro nahá jí při tom fofru nedošlo, samozřejmě. Jenže utíkala přesně tím směrem, kudy jsme přicházeli my a vrazila do Štambyho. Začala vřískat ještě víc. Mezitím ji doběhl Jandík a uviděl ji v náručí jiného muže. Rozhodl se díky odvěkým mužským pudům pro boj bez špetky rozumu a pokusil se jednu Štambymu vrazit. Trefil mě. Felix zareagoval nejrychleji, ale místo aby Jandíka fláknul po hlavě, vydal na trumpetku po tetičce Hátě příšerný zvuk, takže jsme se všichni, včetně Jandíka na chvilku zkoprněle zastavili a koukali, co se děje. Šťabajzna konečně omdlela a z křoví o jedno vedle se zvedl další vyděšený pár, pak ještě tři o kus dál a z posedu z nedalekého lesa se ozval mocný hlas hajného Haura:

"Kterej kretén tu dělá takovej rambajz?"

Takže jsme nakonec utíkali všichni, protože Haur měl pušku. Lišák navíc zdrhal v těch ploutvích, takže docela komicky každou chvíli padal a my ho museli zvedat.

Džíp jsme samozřejmě nenašli, protože jsou historky, které se tradují a není na nic vůbec nic, ani kousek pravdy. Když pak za pár několik mnoho let Francák konečně vyschl a odhalil své dno, ležela tam jen oslizlá karoserie ze starého trabanta, protože ty se dělaly z bakelitu a nerezly.

Žádné komentáře:

Okomentovat