úterý 9. února 2016

Jak jsme hráli hokej

My kluci, co spolu kamarádíme, máme samozřejmě i své nepřátelé. Tak například soudružku učitelku Bittenglovou, která nám otravuje neustále život, nebo Radečka, který nás spíš irituje svojí existencí, než co jiného a taky na nás chodí žalovat. A taky babku Lukášovou, samozřejmě, to je kapitola sama pro sebe. Ale to jsou naši nepřátelé místní, pak máme ještě nepřátele vzdálené, a to jsou Vejprničáci. Vejprnice, to je ve vesnice hned vedle nás a už odnepaměti mezi nimi a Tlučnou panuje řevnivost. To je takové cizí slovo a znamená, že se nemáme moc rádi.

Ve skutečnosti samozřejmě víme, že Vejprničáci zase nemají rádi nás a že kdyby třeba bydleli v Tlučné, tak bysme s některými mohli i kamarádit, ale osud už to zařídil tak, že bydlíme každý jinde a tak se tak nějak sportovně nepřátelíme. Vznikají díky tomu i docela humorné situace, protože třeba Štamby byl nedávno randit s jednou holkou z Vejprnic a jak se tak procházeli po lese, potkali bandu místních, včetně bráchy té holky a byla z toho docela rvačka, kdy i Štamby dostal na budku. Ale ještě ten večer za ním ten brácha přijel a potřeboval něco smontovat, protože Štamby je dost šikovný a občas někomu něco za peníze sešroubuje, nebo znýtuje, nebo něco takového. A potom jdou všechny spory pryč, protože obchod je obchod.

No, a my jsme jeli jednou v únoru do školy vlakem, jako každý den, sedmičkou a ten vlak byl tradičně natřískaný strašlivým způsobem, protože ve stejnou dobu jezdí do práce škodováci a díky nim je ve vlaku k nehnutí. Když jsme přijížděli do Vejprnic a vlak už zastavoval, otevřel Felix dveře, vyklonil se a zakřičel:

"Kulíkov, nezastavujeme, děte pěšky, je plno!"

A bylo. Kulíkov se totiž Vejprnicím říká stejně tak, jako se Tlučné říká Krokodýlov. Ale zatímco báchorka o krokodýlovi v rybníce je docela dobrodružná, Vejprnická pověst není dobrodružná vůbec, spíš trochu nechutná a Vejprničáci by byli nejdradši, kdyby neexistovala vůbec. Podle té pověsti totiž Vějprnický starosta měl střevní problémy a jako na potvoru to vyšlo na den, kdy měl být nějaký významný bál, kde musel být a zatančit si s manželkou sólo. A jeho nenapadlo nic lepšího, než si pořídit dřevěný kulík, trochu ho osmirglovat a pak si ho nacpat... no prostě tam, aby na ten záchod nemusel furt běhat a mohl tančit. Kulík chvíli fungoval, ale nakonec povolil a to přesně v ten moment, když starosta tančil to sólo. A neštěstí bylo na světě.

Takže je docela jasné, že Felix tím povykováním ve dveřích vlaku naštval najednou všech asi sto lidí, co čekali na nástupišti a my ho museli schovat na umývárku, aby nedostal do huby. Ale místní parta kluků, co jsou staří jako my moc dobře věděla, že Felixe máme schovaného a snažili se vyvolat rvačku. Což v přeplněném vlaku nejde moc zrealizovat. Štamby jim tedy navrhnul, že se utkáme v hokeji a pak se uvidí, kdo z koho.

Když jsme se potom v sobotu sešli všichni u nás na Čížárně, což je taková bažina pod tratí, bylo nás klasicky čtyři na čtyři, ale neměl nám to kdo pískat, protože obě strany byly přesvědčené, že ta druhá bude podvádět. Naštěstí ale Čížárna láká k bruslení nejen nás, ale i ostatní lidi od nás ze školy, takže jsme tam nebyli zdaleka sami. Na jednom konci bruslilo hejno mrňat s rodiči, ty použít nešly, ale na druhém konci, u lesa, si právě obouvala brusle Verča od nás ze třídy.

My kluci, co spolu kamarádíme, samozřejmě pohrdáme každou myší, protože umí jen pištět a žalovat soudružce Bittenglové, ale musíme si přiznat, že na některé myši se prostě dobře kouká a člověk se před nima chce tak nějak vytáhnout. Vyslali jsme tedy Štambyho, aby to s ní domluvil, protože Štamby je z nás nejsilnější a myši po něm z nějakého důvodu dost jedou. Verča souhlasila, roztomile se u toho usmála, vzala si píšťalku a mohli jsme začít.

Problémem u hokeje na zamrzlém rybníce je, že nemáte branky. Obvykle se tedy udělají jednoduše ze dvou hromádek bot, co jste si před tím vyzuli. Jenže to se nesmí hrát s Vejprničákama, kteří začnou hned špačkovat, že jedny boty jsou větší, druhé menší a že branka je víc vlevo a tak vůbec, takže ještě než jsme poprvé rozehráli, dali si Štamby a největší Vejprničák do zubů a bylo nás o dva míň, protože si některé ty zuby dokázali vyrazit a museli se jít nechat ošetřit naší paní doktorce Sevelkové.

Druhým problémem je, že když se hokej hraje na zamrzlé bažině, nikdy ten led není úplně rovný, protože bublinky metanu, které se uvolňují ze dna vytvoří při zamrzání na hladině takové malé hrbůlky a když to takového hrbůlku najdete v plné rychlosti, dost ošklivě si namlátíte. No a to se přesně stalo Felixovi a dvěma Vejprničákům, takže nás bylo zase o něco míň a to už skoro ani nemělo cenu hokej hrát, takže jsme my zbylí začali machrovat před Verčou. Lišákovi se to machrování trochu vymklo a narazil v plné rychlosti na jednu hromadu bot, co představovala tyčku od branky a jak padal, tak si dost šikovně zlomil ruku. My zbylí jsme se poprali o to, kdo za to může.

Jak jsme tam tak večer potom všichni seděli, porůznu obvázaní nebo zasádrování, Verča se projevila jako charakter a přinesla nám čaj v termosce. Doprovodili jsme pak kulhající Vejprničáky na vlak a když další den Felix chtěl ráno ve vlaku být mermomocí vtipný, dal mu Štamby zdravou rukou ránu. Pro jistotu.


1 komentář:

  1. U nás je přes zimu zamrzlé koupaliště, takže tam chodí chlapi také hrát hokej. Na půlce si hrají a my s holkami na druhé půlce bruslíme. Je sranda je pozorovat, jak to prožívají. Jediné, co mají, tak je hokejka a puk. Branku si dělají z bot, nebo polena, prostě toho, co tam najdou. Přítel vloni začal hrát s nimi, jenomže jsme řešili problém, jelikož mu chyběla hokejka , tak si ji nejdřív musel koupit a pak s nimi párkrát hrál.

    OdpovědětVymazat