úterý 9. února 2016

Jak jsme mlátili Radečka

My kluci, co spolu kamarádíme, máme různé nepřátele. Mezi ty úhlavní patří soudružka učitelka Bittenglová, která nám činí různá příkoří ve škole, ale taky bába Lukášová, která na nás zase chodí žalovat mojí babičce. Pak ještě starý Gabriel, kterému chodíme krást ovoce na zahradu. Ten má berana Alberta a toho máme docela rádi, ale Gabriel nemá rád nás. No a mezi našimi vrstevníky je naším úhlavním nepřítelem Radeček. Je mu tolik co nám a z našeho pohledu je to úplný kterén.

Ve škole se neustále hlásí, všechno ví, donáší soudružce učitelce Bittenglové, neustále má blbé kecy a co je nejhorší, jsou chvíle, kdy propadá touze se s námi skamarádit. To je asi úplně nejhorší, protože na něj neplatí žádné rozumné argumenty, proč se s ním kamarádit nechceme a nenechá se skoro ničím odradit. Jako tenkrát, když jsme s klukama hráli hru zvanou Psycho.

Přišel s tím Lišák a nám se ta hra hned zalíbila. Měla docela jednoduchá pravidla - dojít z jednoho konce vesnice na druhý. To by samo o sobě nebylo nijak těžké, ale hra měla ještě doplňující pravidla. To hlavní bylo, že nesmíme potkat člověka v červeném svetru. Pak ještě nesmíme s nikým celou cestu promluvit ani slovo, a když potkáme psa, musíme si ho pohladit. Hra to byla jistě hezká a zábavná, skoro stejně jako když jsme hráli "Tlemení se za značkou", nebo "Přiveď popeláře do blázince" a moc bychom si ji užili, kdybychom nepotkali právě Radečka.

Bez problémů jsme prošli Nýřanskou kolonií, sídlištěm v Rybníčkách i parkem, ale jakmile jsme za kolejema vnikli do spletitých uliček Čampule, což je největší část Tlučné, bylo zle. Proti nám se šinul Radeček v červeném svetru a venčil psa. Jakmile nás spatřil, rozeběhl se k nám a halekal něco o tom, že si založíme klub, jako měli Rychlé šípy. Popravdě, kdybychom my byli Rychlé šípy, Radeček by byl Bohouš z Bratrstva kočičí pracky. No, takže jak jsme uviděli Radečka, museli jsme rychle změnit směr, abychom ho nepotkali, tudíž jsme zabočili do jedné z vedlejších uliček, do té, jak bydlela stará paní Nocarová. Radeček samozřejmě mastil za námi a hýkal nadšením. Znovu jsme zahnuli, ale tentokrát bohužel do slepé uličky pod Špachmanojcma. Radeček stále za námi.

"Hele, já ho mlátit nechci, von je prostě jenom blbej, zlej není," řekl udýchaně Štamby, "ale kde není zbytí, tam není zbytí."

"Tady už je jenom zbití," podotkl Felix.

"No uznejte, že budeme během pár sekund vymyslet, jestli mu dát prostě do huby, aby za náma nelezl, nebo se nějak dostat přes tuhle zeď a vy víte, co je za ní..."

Věděli jsme to. Za zdí slepé uličky byla Rybníkářovic zahrada a v té zahradě bydlely dvě velké dogy. To znamenalo jediné. Protože když my kluci, co spolu kamarádíme, hrajeme nějakou z našich her, hrajeme ji až do konce. Znamenalo to, že si budeme muset pohladit obě dogy, co nás budou pravděpodobně chtít sežrat.

"No tak do toho, no..." řekl Lišák a jako první se chytil okapu a začal šplhat nahoru k plotu.

My ostatní jsme se k němu hned přidali, takže když dosupěl Radeček, už jsme byli všichni za plotem.

"Já o vás vím, kucí!!!" hýkal Radeček pod tarasem.

"My o tobě taky, ty blbečku," zašeptal Štamby a ukázal nám prst před pusou, jakože máme být hlavně potichu, abychom ty dvě dogy k sobě nějak nepřilákali.

Nikde se však nic ani nepohnulo. Začali jsme se tedy plížit zahradou jako indiáni, protože tráva byla dostatečně vysoká, aby nás skryla. Zahrada sama nebyla nijak veliká, spíš ponurá a neudržovaná, skrytá ve vnitrobloku okolních domů. Kopřivy pálily, bodláky píchaly, občas jsme se proplížili přes nějakého plže... zkrátka to vůbec nebylo příjemné. Pak se Felix, který se plížil první, najednou zastavil.

"Co je?" zašeptal Štamby, který se plížil hned za ním.

"Víš, jak nechceme potkat ty čokly?" zeptal se přes rameno Štambyho Felix.

"Jo."

"Tak ten jeden mi teď kouká do vočí asi tak ze tří centimetrů," řekl Felix, vyskočil, pohladil si konsternovanou dogu a dal se na zběsilý úprk.

Pes se ještě nestačil ani rozkoukat, když se k němu dostal Štamby, podrbal ho za ušima, řekl mu "Ty šotku jeden ušatej" a hnal se za Felixem. Já psa podrbal ještě pod bradou, ale Lišák už to schytal. Doga se probrala z šoku, zakousla se mu do zadku, Lišák zařval, čímž přivolal tu druhou a začalo peklo. Felix byl pokousán už na plotě, ale chybělo mu přeci ještě jen pár centimetrů, aby unikl, mě psi dostali poměrně rychle a Štamby jediný utekl, ale roztrhal si kalhoty o vrata, která přelézal.

Sešli jsme se večer na Krokodýláku. Zafáčovaní, kulhající, s modřinama po celém těle. Ani nás tak nebolela utržená zranění, nebo protitetanové injekce, které jsme v nemocnici dostali. Největší šrám utrpěla naše hrdost. To, že nám tohle dokázal vlastně způsobit pouhou svojí existencí největší blbeček ve vsi, to bolelo.

Druhý den nepřišel Radeček do školy. Někdo neznámý si na něj ráno počkal za památníkem a dal mu strašlivou nakládačku. Radeček nikdy nikomu neprozradil, kdo to byl a proč s sebou ti dotyční měli Felixova jezevčíka a drželi ho u Radečkova zadku tak dlouho, dokud se do něj nezakousnul.

Žádné komentáře:

Okomentovat