úterý 9. února 2016

Jak jsme zakládali herbář

My kluci, co jsme kámoši, míváme v našich životech výjimečné chvíle, kdy se nadchneme i pro něco, co zrovna bereme ve škole. Ale opravdu jen výjimečně, protože obvykle nám soudružka Bittenglová vypráví o boji s třídním nepřítelem a to je pořád dokola a nás to nebaví. A jak to dopadlo, když jsme chtěli uctít partyzána, to už jsem myslím psal.

To pondělí jsme ale měli zrovna přírodopis, a soudružka ředitelka Šílová, které tedy říkáme mezi sebou Bobina, nám ukázala herbář, což byl takový tlustý sešit, a v něm vylisované různé trávy a kytky. Holky z toho byly úplně paf, ale Štamby mně pošeptal, že to je náhodou docela dobrej nápad a že bychom si mohli něco podobného taky pořídit, protože jeho bratranec herbář už má a strašně s ním machruje. Po vyučování jsme Štambymu dali za pravdu a rozhodli jsme se, že se vypravíme do lesa a nasbíráme spoustu materiálu a ten pak budeme pěkně třídit, lisovat a popisovat. A Štambyho bratranec pukne závistí. On je totiž ten bratranec strašně nesympatická osoba, už jsme ho několikrát potkali a vždycky se na nás vytahoval, protože je o pár let starší.

Naštěstí my kluci, co spolu kamarádíme, máme svá místa, kde podnikáme různé dobrodružné činnosti. Na prvním místě je samozřejmě Krokodýlák, protože je na něm prostě báječně, máme výhled na celou Tlučnou a ještě pod námi občas projede vlak. Pak samozřejmě les Torovka, kde jsou čistá a špinavá studánka, les Draganec, kde je to takové tajemné, les V Němčí, kde je korkový dub a další a další. Ale máme taky jedno místo, kam nechodíme úplně tak často, ale máme ho stejně rádi a tím místem jsou armádní zákopy.

Naše lidově-demokratická armáda totiž potřebuje trénovat, to pro případ, že by nás napadli zlí imperialisté, jak nám vysvětlila soudružka učitelka Bittenglová a proto vybudovala v našem lese výcvikový prostor. Ta armáda, ne soudružka Bittenglová. A to je pro naši malou obec velká čest. To taky říkala soudružka učitelka Bittenglová. Můj tatínek zase říkal, že už neví, kde by blbnuli s pistolkama, tak lezou otravovat do lesa. Faktem ale je, že skoro na konci Šachťáckého lesa mají vojáci skutečně zákopy, jámy na bojovou techniku a jeden podzemní bunkr. A faktem taky je, že když tam zrovna netrénují na ty imperialisty, dá se tam skvěle běhat a předstírat různé bitvy. A nebo nasbírat spoustu květin do herbáře.

Vysledovat, kdy jsou vojáci v zákopech je dost snadná věc - když tam totiž jsou, musí tam nejdřív přijet, a kolona vojenských Tater, co se sune obcí se musí všimnout úplně každý, protože těch Tater je fakt dost. A logicky, když ty Tatry a BéVéPéčka zase odjedou, zákopy osiří a stanou se naším rejdištěm.

"Hele," řekl nám odpoledne Štamby, "já bych měl takovej nápad, jak ten herbář udělat úplně světovej."

Samozřejmě jsme byli napnutí, tak Štamby hned pokračoval:

"My do něj totiž nedáme kytky, ale stromy. To je, co?"

"No, to je," ušklíbl se na to Lišák, "Pěkná pitomost to je."

"Když je někdo blbeček," nedal se Štamby, "jeho názory mě nezajímají."

Chtěl nám říct ještě něco, ale Lišák ho fláknul po hlavě a začala tradiční rvačka. Nikdo si totiž nenechá líbit, když je označený za blbečka. Možná tomu nebudete věřit, ale i nadávky a rvačky mezi náma klukama mají svoje pravidla, která dodržují dokonce i vejprničáci a to už je co říct. Například nikdy se nenavážíte do nikoho rodičů, nebo když použijete nadávku, kterou ten druhý nezná, je poctivé vysvětlit, co to je. Jako Felix, když označil jednou Lišáka za kolonoskopický výtěr. Lišák se nejřív slušně zeptal, co si pod tím má jako představit a teprve když mu Felix ozřejmil pravý váznam tohoto invektiva, dali si pořádně do držky. Protože to by jinak nešlo, kdyby na sebe lidi hulákali sprosťárny jen tak. A se rvačkou je to podobné. Nebudete nikoho mlátit, když vám řekne, že jste kretén, pitomec nebo debil, ostatně my si tak s klukama říkáme dost často a je to spíš takové přátelské. Ale když vám někdo řekne, že jste blbeček a vy si chcete zachovat tvář, musíte se bránit. Je tedy fakt, že obvykle vám ta tvář pak dlouho v celku nevydrží.

Jakmile se ti dva přestali mlátit, řekl nám Štamby, že kdyby ho někdo nezdržoval - a přitom dal Lišíkovi ještě poslední facku - tak by nám vysvětlil, že uděláme herbář netradiční, neboť z listů a jehličí stromů. Protože takový ještě nikdo nemá a my budeme hvězdy.

To se nám samozřejmě dost líbilo, takže jsme se hned vydali nahoru k Vojákům, tedy do lesa co jsou v něm ty zákopy, protože žádná kolona už ve vsi dlouho nebyla, a bylo tedy jasné, že nahoře bude klid a prázdno. To se ale bohužel ukázalo jako úplně mylný předpoklad, protože jakmile jsme dorazili k prvnímu zákopu, vybafnul na nás Radeček s dřevěným samopalem a začal dělat "Hehehehehehehehehe", čímž se pravděpodobně pokoušel imitovat střelbu."

"Co tady ty vole blbneš?" zeptal se ho Felix za nás za všechny, protože my ostatní jsme z toho leknutí ještě trochu popadali dech.

"Jsem hrdinný partyzán Vasil Louda a bojuju tady proti fašistům, aby jste věděli," prohlásil hrdě Radeček. Kde vzal vojenskou helmu a maskáče nám bylo záhadou.

"Hele," řekl mu Lišák, "a nechceš si jít hrách chvilku někam jinam, třeba na píškoviště? My tu máme nějakou práci."

"Práci, jo? Vy čtyři, jo? To vám tak baštím," zasmál se Radeček, "určitě si tu taky chcete hrát na vojáky, ale máte smůlu, už jsme tu my a Vasil Louda je obsazenej."

Na potvrzení jeho slov se z křovin okolo začalaly vynořovat našidalší spolužáci, obvykle s vyšším studijním průměrem a mezi nimi dokonce i Němečková, což nás zaskočilo.

"Ale tak co, ať si tady kravnou, dyť si nakonec nemusíme překážet," pravil velkodušně Štamby, poplácal Radečka po helmě a šli jsme dál.

Co se ale ukázalo trochu jako problém bylo, že nám všechny ty stromy přišli stejné, nebo děsně podobné. Lišák z nás sice měl z přírodovědy nejlepší známku, trojku, ale ať jsme mu přinesli jakýkoliv list, tvrdil, že je to lípa a když viděl jehličí, dušoval se, že je to smrk.

"Bych vám třeba pomoh, dyby ste chtěli..." objevil se v jednu chvíli za námi Radeček.

"Jo?" byl dotčený Lišák, "tak co je podle tebe teda todle?" a ukázal mu namátkou jeden z listů, co jsme natrhali po okolních stromech. Samozřejmě, že nám tvrdil, že je to lípa.

"To je prosím Fagus sylvatica", řekl bez zaváhání Radeček.

"Hele, von mi nadává!"

"Fagus sylvatica je Buk lesní, kdybyste dávali pozor na hodinách naší soudružky ředitelky, tak byste to věděli!" vykřikl Radeček a schoval se za strom.

"Dělej, napiš to," stčil Felix do Lišáka a pak se podíval mile na Radečka: "Hele, a poznáš toho víc?"

"Pche", odfrkl si Radeček, "poznám všechny, co mi přinesete...".

A Radeček skutečně nekecal, jenom, jako už to tak bývá, se to za chvíli zase vymklo. Nejdřív jsme mu nosili všechny možné listy a jehličí a nestačili se divit, jak ze sebe sype jejich jména v češtině i latině, ale pak jsme měli někdo ten nápad, že ho vysadíme na strom, aby nám utrhl nějaké čerstvé a hned nám je určil. A vybrali jsme si ten největší strom v okolí. Nahoru to šlo dobře, ale když chtěl Radeček dolů, ukázalo se, že je to zhola nemožná věc. Odmítal se totiž pustit větví a spustit dolů své nohy, abychom ho zase mohli sundat. Něco podobného, jako když uvázl na Rybníčku na voru.

"Hele, okamžitě se pusť tý větve! Já tě chytím, neboj!" volal na něj Štamby

"Ne!"

"Dostaneš lízátko!" zkusil to Lišák.

"Ne!"

"Dostaneš přes držku!" přidal se Felix"

Radeček se ale zkrátka nepustil a nepustil, a my byli dole pod stromem úplně bezmocní. Nakonec to za nás vyřešila armáda. Jak jsme se tak s Radečkem dohadovali, nějak jsme si nevšimli, že se na kraji lesa objevila první vojenská tatra, pak dva gázíky, pak další dvě tatry a než jsme se nadáli, stáli kolem nás vojáci a ptali se, co tu děláme.

"Sundaváme toho blbce ze stromu," odtušil Štamby.

Normálně člověk čeká, že když pronese podobnou věc před dospělým, dostane se mu poučení typu "To není hezké mluvit takhle o svém kamarádovi" nebo něco podobného, ale tenhle voják byl jiný. Předně jsme si všimli, že má na výložkách nějakou hvězdu, ale hlavně se podíval nahoru na Radečka a řekl:

"Padej dolů poseroutko, nebo tě nechám sestřelit tankem!"

A Radeček, asi že se ho opravdu bál, nebo že si představil, jak pod strom přijede tank a namíří na něj tu svou obrovskou hlaveň, se pustil. Bohužel, Štamby, který se zrovna zaobíral těmi výložkami nedával pozor a Radeček spadnul na zem a pořádně si natloukl kostrč.

No, abych to zkrátil - Radečka ošetřil vojenský doktor, z toho našeho vojáka se vyklubal generál na inspekci a vojáci nás nechali zastřílet ze samopalu. Protože když jsme tomu generálovi vyprávěli o naší soudružce Bittenglové, tak jen kroutil hlavou a nabídl nám chleba se salámem, co měl ke svačině. Jak potom večer doma, když jsme kulhajícího Radečka předali jeho rodičům, řekl Štamby, asi to byl nějakej zakuklenej chartista.

Žádné komentáře:

Okomentovat