pondělí 12. května 1975

Jak jsme nemohli chytit kocoura

My kluci, co jsme kámoši, máme prostě dobrodružství v krvi. Proč bychom jinak lezli do kanálu, že ano, jiné vysvětlení to mít nemůže. To bylo totiž tak - Štambymu utekl do Tlučenského podzemí jeho kocour Mikuláš my se ho vydali zachránit. Jenže to mělo háček, protože jediný nám známý vchod se nacházel na zahradě starého Žebra, alias pana Gabriela a to byl vždycky dost ostrej týpek.

"Já Ti říkám, že není doma," trval na svém Lišák, když jsme jako indiáni leželi maskování hřbitovním plotem a pozorovali rozlehlou Gabrielovu zahradu. Byla na ní vysoká tráva, docela dost stromů a velmi pravděpodobně i legendami opředený beran Albert.

"Hele, a kde je ten vchod?" chtěl vědět Štamby.

"Luďa říkal, že támhle jak je roh zahrady, tak je takovej betonovej vlez přímo pod hřbitov..."

"My polezeme přímo pod... jako pod hřbitov? A nebudou tam jako to... mrtvoly?" zajímalo Lišáka.

"Nebudou, protože polezeme kanalizačním sběračem, ten je ze všech stran obetonovanej a mrtvoly se do něj nemůžou dostat, i kdyby chtěly," uklidnil ho Felix.

"No, já jsem viděl nedávno na VHS takovej film, a v něm..." začal Lišák, ale dostal od Štambyho herdu do zad.

"Ticho, volové!" zasyčel Štamby, "co když je doma?"

Ale Žebro doma nejspíš opravdu nebyl, protože v jeho kůlně se nic nehýbalo, ani neozývalo a o Žebrovi bylo známé, že je to workoholik. To nemá nic společného s pivem, jak nám vysvětlila jednou soudružka učitelka Bittenglová, než napsala Štambymu poznámku za hloupé otázky.

Takže jsme se opatrně přesunuli k Žebrovu plotu, postupně jsme ho přelezli a tiše jako indiáni na válečné výpravě jsme se začali plížit vysokou trávou. Felix se najednou zastavil

"Co je?" vrazil do něj Lišák, který se plížil hned za ním.

"Víte, jak nás tenkrát na Čampuli tak strašně pokousali ty dogy?"

"Jo, to se nedá zapomenout."

"A víte, jak jsme to byl já, kdo na ní narazil jako první, když jsme se tam plížili tou trávou?"

"Jo..."

"Tak teď je to úplně stejná situace, jenom s beranem..." řekl Felix, zvedl se a vystřelil nejvyšší možnou rychlostí do míst, kde jsme tušili vlez do podzemí. Beran Albert se za ním chvíli zvědavě díval a pak se otočil zase na nás tři, co jsme neutekli.

"Hele, von nevypadá moc krvelačně..." špitnul Štamby.

"A taky nemá dvě hlavy a obojek z ostnatýho drátu," doplnil ho Lišák.

Albert vypadal spíš jako domácí mazlíček, jenom byl tak třikrát větší, než doga. Chvíli na nás koukal a pak si lehl na záda a dal nám jasně najevo, že chce drbat.

"Tady vidíte, že se nesmí dát na povídačky a báchorky," řekl opovržlivě Štamby, poškrábal opatrně Alberta na břiše a šel za Felixem. Nám s Lišákem nezbylo nic jiného, než udělat totéž.


Vchod do podzemí v rohu zahrady skutečně byl a byla to obyčejná betonová skruž, jakou známe třeba z našeho letiště pro čmeláka, ale větší. A nevedla dolů, ale rovně do stráně, ani se v ní člověk nemusel ohýbat, jak byla velká.

"Kam to mlže vést?" zajímalo Štambyho.

"No, Luďa mi vyprávěl, že tam jako malí kluci vlezli ještě s velkým Jankou, velkým Karpíškem a tlustým Michlem. A že prej se docela těžko vymotávali, protože se dostali až pod Krimich. Prej je tam celej kanalizační systém pro odvod vody ze šachty do Vejprničáku."

To znělo dostatečně dobrodružně. Takže jsme se na sebe podívali, rozsvítili baterky a vlezli dovnitř.

Žádné komentáře:

Okomentovat